Dovolím si napřed ocitovat bývalého prezidenta, který se v mnohém shoduje s europoslanci UKIP:
„Evropská unie musí udělat něco podobného, jako byla naše transformace (komunistického) systému před dvaceti pěti lety. Systém je od základu špatný. Unie se nedá reformovat.“
„V Evropě není žádná svoboda.“
Tolik ve zkratce názor nejznámějšího odpůrce evropské integrace v naší malé zemičce.
Nyní bych rád ocitoval názor lidu, do něhož se moudrost bývalého prezidenta čas od času přetaví. Asi nejčastěji se vyskytující námitka, se kterou mám tu čest, je tato:
- Pythagorova věta – 24 slov
- Otčenáš – 66 slov
- Archimedova věta – 67 slov
- Desatero přikázání Božích – 179 slov
- Americká deklarace nezávislosti – 1300 slov
- Ústava USA s dodatky – 7818 slov
- Vyhláška EU o prodeji zelí – 26 911 slov
Napřed tedy něco k tomu zelí. Ve skutečnosti žádná vyhláška EU o prodeji zelí neexistuje (když pominu nařízení (EEC) No 1591/87 o standardnech kvality některých druhů zeleniny včetně zelí, které má však pouze cca 5000 slov).
Podobně neexistuje žádné evropské nařízení o správně zahnutých banánech, což je jakýsi zahraniční ekvivalent českého zelného vtipu. Všechny tyto výmysly patří mezi tzv. euromýty. Jedná se o různé smyšlené příběhy či vykonstruovaná fakta, jejichž smyslem je podepřít názor, že Evropská unie je zbytečný byrokratický moloch. Pestrá paleta těchto výmyslů vděčí za svou existenci té skutečnosti, že absurdních nařízení obsahuje legislativa Evropské unie přibližně stejnou porci, jako kterýkoliv jiný právní systém. Tedy, snad s výjimkou toho našeho českého, který je v této disciplíně těžkou váhou a konkurenci hledá těžko. Z důvodu absence argumentů postavených na realitě a znalosti věci vznikají tyto různé lidové příběhy.
Hlasu lidu však na druhou stranu nelze upřít jisté opodstatnění. Je pravda, že směrnice a nařízení Evropské unie bývají občas zbytečně nabobtnalé a obsahují spoustu textu, který vypadá hodně zbytečně. Za dobu svého angažmá coby zástupce ČR v pracovních skupinách Rady EU, Evropské komise a za českého předsednictví, jsem vypozoroval dva hlavní důvody tohoto jevu.
Prvním důvodem jsou tzv. preambule. Evropský právní systém dává do každého předpisu poměrně rozsáhlý úvod. Činí tak proto, aby čtenář pochopil, čeho se předpis týká, co je jeho smyslem a jak se má aplikovat. Ekvivalentem preambule v české právním systému je tzv. důvodová zpráva. Tedy dokument, který čtenář ve Sbírce zákonů obvykle nenajde a velmi často ho po letech zpětně nedohledá ani sám autor. O výhodách či nevýhodách obou přístupů lze diskutovat, nicméně obecně tento návod k použití činí evropské předpisy rozsáhlejšími co do textu. Proto se prostě jeví delší.
Druhým důvodem jsou různá nesmyslná ustanovení, která si v předpisech vymáhají samy členské státy. Běžným scénářem jsou různé výjimky, jejichž význam je zcela marginální nebo čistě formální. Těmito výjimkami bývá podmiňován souhlas s daným předpisem a obvykle k takové věci dojde, když je v daném členském státě třeba projevit asertivitu vůči Evropské unii např. v rámci politické kampaně.
Typickým a pro nás snadno představitelným příkladem jsou tanečky našeho bývalého prezidenta Klause okolo podpisu Lisabonské smlouvy kvůli Benešovým dekretům. Podpis pan Klaus podmiňoval absurdním dodatkem, o němž právní experti věděli, že má ve vztahu k Dekretům nulovou právní sílu. Což je typický příklad mechanismu, kterým jsou evropské předpisy zaplevelovány zbytečným balastem. Je to cena, kterou Evropská unie platí za občasná politická divadla určená pro publikum v členských státech. A pouze pro úplnost dodávám, že jsem zcela pominul to, jak kreativní dokáže být naše zákonodárná moc v transpozici evropských předpisů do našeho právního řádu.
Tento příklad je nicméně hezkým můstkem k výrokům o nesvobodě v Evropské unii. Nyní prosím za odpuštění signatáře Charty 77 za následující srovnání. Narýsujme analogii mezi Chartou 77 a Václavem Klausem. On sám by byl asi polichocen, neboť je srovnáván se skupinou odvážných osobností, mezi něž on sám nikdy nepatřil. Také tito lidé kritizovali veřejně systém. V říjnu 1979 bylo šest signatářů Charty odsouzeno na tři až pět let odnětí svobody nepodmíněně. Na druhou stranu Václav Klaus, občan členské země Evropské unie, může zcela beze strachu z perzekucí hovořit na adresu současného uspořádání mnohem drsnější rétorikou. A ví, že se mu nic nestane. Jinak by samozřejmě mlčel tak, jako mlčel před rokem 1989.
Takových analogií můžeme vypozorovat desítky, stovky. Lidé mohou říkat, co chtějí, a v rámci nastavených pravidel svobodně podnikat v jakém oboru chtějí. Tedy, pakliže se nestanou obětí některých z mafiánů propuštěných na svobodu v rámci poslední prezidentské amnestie.. Snaha o nalezení opory pro tvrzení o deficitu svobody ve srovnání s předlistopadovým režimem tady každopádně sahá do prázdna.
Vidíme tedy, že v principu není mezi hlasem lidu a hlasem našeho bývalého prezidenta moc velký rozdíl. Je založen na stejném vzorci chybných faktů, dojmů a probouzení emocí, které dokáží vytlačit fakta do pozadí. Namísto nich je předkládána lež takových rozměrů, že je těžké se k ní nějakým rozumným způsobem vztáhnout. Jejich společným jmenovatelem je nepřátelství vůči Evropské unii, které je zcela principiální a nepůsobí jako něco, k čemu dotyčný dospěl po vlastní zralé úvaze. Což v důsledku znamená, že nejde o debatu, co se dá zlepšit a jak zajistit, aby evropské instituce rozhodovaly lépe a v kratším čase.
Mimochodem délka rozhodování evropské exekutivy je skutečně ve srovnání s tou naší mnohonásobně delší a jako taková je kritizovatelná velmi snadno. O tom se ale kupodivu nikdo z těch, kdo kritizují evropskou byrokracii, bavit nechce. Protože taková debata by byla věcná. A věcným debatám bohužel chybí nádech senzace a lež se v nich snadno pozná.
Kde jeho původ principiálního nepřátelství vůči Evropské unii, je ale dost těžké říci. Může to být o hodnotách. Může to být o příslušnosti k západní civilizaci. Může to být o neschopnosti či nechuti k dialogu, vyjednávání a kompromisu, na němž je Evropská unie založena. Proč se ale odpůrci Evropské unie nechtějí bavit o těchto tématech přímo? Touha po jiném uspořádání, např. dle vzoru Číny, kam se jezdí současný prezident učit stabilizovat zemi, je přece v demokratické zemi legitimní názor. Nikdo za to nikoho nezavře, tak proč ta hra na schovávanou?
Může stát za pokus po důvodech pátrat a přemýšlet.
Foto v záhlaví: idnes.cz, ihned.cz